28
tj. jako tepelná izolace a akumulátor tepla či chladu. V drsném klimatu Islandu se stavěly
domy, jejichž stěny a nenosná část střechy byla ze dvou až třech vrstev rašelinových drnů.
To zabezpečovalo dostatečnou ochranu proti úniku tepla a tyto domy ani nepotřebovaly být
vytápěny, jelikož potřebné teplo bylo produkováno samotnými obyvateli domu. [5]
První dochované zmínky o zelených střechách byly nalezeny na Blízkém východě
při vykopávkách města Ninive (území Asýrie a Babylónu, dnes sever Iráku) za vlády krále
Šalamouna (929 – 917 př. n. l.). Známější je však druhý div světa - Semiramidiny visuté
zahrady v Babylóně, které byly založeny pravděpodobně v 6. století před naším letopočtem.
Šlo o pochůzné stupňovité střešní zahrady podporované klenbami, kde jako tepelná izolace
byl použit rákos zalitý asfaltem a hydroizolaci tvořily olověné pláty. Jelikož se jednalo o
rozlehlé zahrady (120 x 120 m) s bujnou vegetací a stromy, bylo nutné zajistit umělé
zavlažování (navíc v této oblasti se déšť vyskytuje zřídkakdy). Voda byla čerpána z blízké
řeky Eufrat pomocí spirálovitých čerpadel poháněných lidskou silou a dále rozváděna
soustavou kanálů k vegetaci. [1] Tyto zahrady plnily především funkci estetickou, ale
v horkém podnebí sloužily i jako důležitý prvek proti přehřívání.
Z Blízkého východu se střešní zahrady přenesly do jižní Evropy během období
řecké a římské říše. V tomto období si je na své domy a paláce dávali bohatí římští
měšťané z vyšších vrstev, tzv. patricijové, kteří tím dávali na odiv své bohatství. Jelikož si je
však chudší lidé nemohli dovolit, umisťovali na terasy nádoby s rostlinami. [1]
Po zániku západořímské říše se výstavba střešních zahrad asi na 400 let téměř
zastavila [4]. Ve středověku se zelené střechy budovaly v rámci byzantské říše opět
především na palácích. Od poloviny 11. století narůstala jejich popularita ve Francii a hlavně
v Itálii, kde však největší rozmach nastal v období renesance díky mecenášům např.
v Římě, Benátkách či Veroně. V 17. a 18. století se střešní zahrady rozšiřují do německých
a anglických měst. Vznikají také teoretické práce týkající se této problematiky a v některých
italských městských státech jsou přijímána nařízení o stavbě zelených střech. [1]
Významným milníkem nejen pro konstrukce zelených střech, ale i pro celé
stavebnictví, se stal rok 1867, kdy si Joseph Monier nechal patentovat svůj vynález –
železobeton [1]. Stavebně-fyzikální vlastnosti železobetonu umožnily další vývoj zelených
střech. Nový materiál pomohl vyřešit řadu stávajících problémů. Střešní zahrady stále kladly
vysoké nároky na statické řešení, železobeton však zajistil trvalou pevnost a stabilitu stavby
a prodloužil životnost všech stavebních prvků. [6]
Od začátku minulého století se tématem zelených střech zabývá např. švýcarský
architekt Le Corbusier, který publikoval Pět bodů moderní architektury. Druhý bod se týká
právě střešních zahrad na plochých střechách. Le Corbusier zdůrazňoval, že zelené střechy
mohou nahradit zastavěnou část přírody.
Po 2. světové válce se díky rozvoji stavební chemie a plastových hmot uplatňují
zelené střechy častěji. Po roce 1950 vznikají stále častěji významné stavby projektované se
střešní zelení [6].
V 70. a 80. letech v německy mluvících zemích vznikají zelené střešní zahrady,
nejen jako ochrana před vnějšími vlivy, ale i jako prostředek ekologie. Němečtí odborníci se
zasloužili svým výzkumem o vývoj nových materiálů pro ozeleňování střech, jako jsou např.
ochranné vrstvy proti prorůstání kořínků, či drenážní prefabrikáty z pěnového polystyrenu.
Vypracovali také zásady pro zřízení vegetačních střech, a to i pro ozelenění šikmých střech.
V souběhu s výzkumem vznikají firmy, specializující se na zelené střechy a ty se stávají
běžnou součástí při navrhování nových objektů, či při rekonstrukcích. Od roku 1993
fungoval v Rusku program pro realizaci střešních zahrad využívaných pro zemědělství,
který byl ukončen po hospodářské krizi roku 2008
. [1]
Zelené střechy, nebo spíše střešní zahrady se v České republice začínají objevovat
až ve druhé polovině 19. stol. První vlaštovkou je střecha konírny zámku v Lipníku nad
Bečvou, která je funkční dodnes. Zažila dvě velké rekonstrukce – první v roce 1911 a
